úterý 11. října 2016

Vzestup nové roverské družiny

Ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
To ovšem neplatilo pro Potkana, ostatně ani pro zbytek nás, nově vznikající roverské družiny našeho oddílu. Abychom ale nepředbíhali.
Kapitánův deník hvězdné datum 30.8.2016 – Hrstka vyvolených opouští Vyškov, přes Kroměříž až do Roštína. Nevelká vesnice nás přivítala posledními slunečními paprsky tohoto pátku. Vydali jsme se tudíž co nejrychleji směrem k asi 8km vzdálené chatě Hubertka, která se měla po zbytek víkendu stát naším útočištěm. Protože bychom se tam nestihly dostat včas na převzetí klíčů od tamějších skautů, vyslali jsme kupředu od nejtěžších zavazadel odlehčenou verzi Potkana, vybavenou navíc mapou, mobilem, o němž jsme později zjistili, že je téměř vybitý, a Kudůkovým popisem cesty. Se stále se zvětšující vzdálenostní jsme následovali Potkana. Cestou potkali vážně děsivě vzdychající kanál, dost creepy věc. Cesta byla stále horší a prudší, tmy přibývalo a my měli pocit, že nás to převýšení společně s naší ne vždy lehkou výstrojí skolí. Rozhledna! Záchytný bod naší cesty, konec stoupání a již jen, podle Kůďových zkušeností, které se nám tou dobou ještě zdáli přesné, kousek cesty na chatu. Najednou Jiřímu zvoní mobil. „Jiří, já se ztratil. Jsem u nějaké kamenné věže.“ Tak zněla poslední slova Potkanova, než se mu vybil mobil. Podle nich byl on na stejném místě jako my, u rozhledny, jenže nebyl… Co teď? Hledat Potkana po tmě, nebo vyrazit co nejdříve vyzvednout klíče a doufat, že nám jejich majitelé s přibývajícím zpožděním neodjedou? Potkan měl smůlu, my pokračovali dále. Zde ovšem začal selhávat i faktor Kudůk – průvodce a i my se poprvé ztratili. Drobná zacházka, pak jsme opět nabrali správný směr. Najednou se v dáli před námi začalo mihotat světlo drobného ohýnku. „Potkane!?“ zařval Řízek. Ano, vskutku to byl on. Náš ztracený člen si za dobu svého trosečničení již stihl vybudovat tábor. Spousta radosti z opětovného shledání a také spousta nevhodných, ačkoliv v dané situaci naprosto pochopitelných slov, které pro zachování etické výchovy naší mládeže vynechám. Nadále jsme pokračovali společně, zpožděni cca 30minut. A opět jsme zabloudili, tentokrát však byla Kudůkova zacházka delší, než posledně. Nakonec jsme se pomocí internetů a pana Kudůka vrátili zpět na správnou trasu. Šli jsme stále vpřed, avšak chata se stále nepřibližovala. Abychom se nenudili, dopřál nám náš skvělý vůdce Jiří nějaké to povyražení – zvrtnul si kotník, dvakrát… Dobře, po druhé sice asi až tak za 20 minut, ale stejně, to chce talent! Rychlejší skupina tvořena mnou, samotným Balkičem, a Kudůkem razila rychle kupředu, ostatní táhli vůdce. Naštěstí jsme nakonec dorazili k chatě Hubertka, zpoždění: 1 hodina 20 minut. Naštěstí tam na nás stále čekali, převzali jsme klubovnu a čekali na pomalejší skupinu: Jiřího, Řízka, Potkana a Průzkumníka. Toliko k prvnímu dnu. Po jedné partičce (R)Evoluce jsme se vydali na kutě, lehce namačkaní na postele.
Den druhý, Řízek s Kůďou pro nás mají připravenou hru po okolí! Jahůů :3 Žádné jídlo ani pití s sebou, už ne tak moc jahůů… Dostali jsme mapu a na ní 4 body, ke kterým se máme dostat a u každého splnit jeden úkol. Brnkačka, až na to, že mapa se po chvíli ukázala býti prakticky bezcennou, protože na ní nebyla vyznačena téměř žádná cesta. K prvnímu bodu jsme se zvládli dostat – úkol: nikdo nás nesmí vidět, za každého člověka co vás uvidí, přijdete o jednu končetinu. Při otevření obálky kolem nás stála asi 8člená rodina… takže jsme došli. Museli jsme trošku přehodnotit pravidla a začít plnit úkol až později a to ještě stylem, nevidíme my je, oni nevidí nás. Po cestě k druhému úkolu jsme se (ne)občerstvili u místního pohostinství a vyrazili hledat Hitlerovu dálnici, nebo nějaké hradiště. Díky skvělé mapě jsme nenašli ani jedno, navíc o existenci onoho hradiště stále silně pochybujeme. Na místo těchto cílů jsme vyšli u dříve zmiňované studánky s kanálem, který dělal děsivé zvuky. Což v praxi znamenalo, že před námi je dlouhá a smrtící cesta do kopce až k rozhledně.
Pro jistotu jsme si přečetli zadání oněch dvou nenalezených úkolů. Zaprvé: zapamatujte si vše z informační cedule – jednoduché, žádnou jsme nenašli :D Zadruhé: jděte poslepu k dalšímu stanovišti. Takže do šíleného kopce po šílené cestě. Zkusil jsem to. Do dvou třetin onoho smrťáku jsem byl dobrou atrakcí pro všechny kolemjdoucí turisty. A že jich bylo. Znovu u rozhledny, den již byl v pokročilém odpoledni a my šilhali hladem. Než se dostanu k třetímu úkolu, je ještě nezbytné zmínit jednu další věc, co se nám, tedy tentokráte přesněji Jiřímu, udála. Ráno tohoto dne Kudůkovi zvonil mobil, prý mu volá Jiří, ten ale stojí vedle něho. Přijal hovor, na druhé straně zněl hlas slečny, říkajíc, že našla tento mobil na rozhledně a že si jej tam máme vyzvednout. Divné? Ani tak ne, že? Lidé běžně ztrácí mobily. Důležitý je zde ale ten fakt, že na onen mobil jsem osobně volal z chaty předchozí večer a Jiří mi hovor přijal, když zrovna došel se svou skupinou k chatě. Také si tímto mobilem večer svítil. Jak se tedy mobil ocitl na místě 2-3 kilometry vzdáleném? To je nám záhadou, beztak za to mohl ten plch (plž).
Zpět k naší cestě, rozhledna – poslední úkol, jděte do konce výpravy bosky.
My znavení, hladoví a unavení. Ne děkujeme. Radši zpět na chatu, kde nás měl čekat slíbený oběd. Nečekal. V chatě nikdo nebyl… Naštěstí brzy došli a my se tak po půl hodince čekání dočkali jídla a také Štipky, který přijel až teď z Vyškova. Vlastně, jak se dovařil oběd, začala se hned připravovat večeře! Oheň a špekáčky, to prostě musí být. Večer se nesl v pohodové atmosféře, plánovala se funkčnost oddílu během roku, řešili politické i nepolitické otázky a v nemenší řadě se musela probrat i Průzkumníkova vlastnice :D
Den třetí a poslední. Zde není příliš co vykládat. Snídaně, úklid, cesta domů, hodina hladovění v Kroměříži a úplná cesta domů. Tak takto jsme prožili první akci nově vznikající roverské družiny našeho oddílu. Všichni se ztratili, vůdce si dvakrát vymknul kotník, odteleportoval se mu mobil, my nenašli polovinu stanovišť a všichni se náramně bavili. Děkuji za pozornost a trpělivost všem, co se dostali až sem.

S láskou, Váš Balkič

středa 16. července 2014

Výzva noční bdění

Hned na úvod vám nastíním, co to vlastně výzva noční bdění je? Jak už jsem v názvu napověděl, je to výzva a slovo bdění se rýmuje se slovem zdění. Noční bdění spočívá v tom, že vás v noci po náročném táborovém dni, kdy spíte a dobíjíte síly na další táborový den, vzbudí a abyste si splnili tuto výzvu. Pak už zbývá jen hodinu nespat a výzva je splněna.
To jsem vám nastínil, o co jde. Teď se však vraťme k tomu, jak jsem noční bdění plnil já. Zapomněl jsem říct, jak si vedoucí ověří, jestli jste nevzbudili souseda a nešli hrát karty? Je to jednoduché, budou na vás blikat baterkou, a jestli nespíte tak bliknutím odpovíte.
Ale to jsem znovu odbočil od toho, jak jsem výzvu plnil já. Roli toho co výzvu plní jsem hrál já -Průzkumník, v roli toho blikače byl Ondřej. Představil jsem účinkující, přistupme k ději. Ze začátku to šlo pěkně. Bliknutí, zapnu baterku pro odpověď. I po druhé to tak šlo. Potom to však tak hladce nešlo. Žádné bliknutí, jen moje odpověď. Teda jestli to byla odpověď. Pak se událo, co nikdo z těch, co v noci bděli, nečekal, protože se nakonec ukázalo, že jediný kdo byl v táboře vzhůru, jsem byl já, ale to už moc předbíhám.
To, co nikdo nečekal, byli koňáci, tedy lidé kteří byli na ranči. Pravděpodobně měli nějakou oslavu, přehnali to s pitím a začali tam vyvádět nějaké nekalosti. Doufal jsem, že jim někdo řekne, ať odejdou, jenže to se bohužel nestalo. A tak jsem byl postaven před velké rozhodnutí: jít ven, říct jim ať odejdou a porušit tím výzvu, nebo zůstat ve spacáku, počkat až odejdou a splnit výzvu. Nakonec jsem se rozhodl pro mě pohodlněji, zůstal jsem ve spacáku a vyčkával na jejich odchod.
Když odešli, překonal jsem se, vylezl ze spacáku a šel zjistit, co se vlastně stalo. Nejprve jsem prozkoumal hangár- ani noha, ani ruka. Tak jsem se podíval do Ondřejova stanu a on si tam klidně spal ve spacáku. Vzbudil jsem ho a šli jsme zpět do hangáru, kde jsme zjistili, jak dlouho si Ondra přispal, že to byla už hodina, takže jsem splnil výzvu a že je třeba vzbudit dalšího člena 2. Oddílu na noční hlídku. Bezmyšlenkovitě a v trenkách jsem se dobelhal do svého stanu, nechtělo se mi o tom přemýšlet jako teď, vždyť byl přede mnou další náročný táborový den.

Zapsal Průzkumník

pondělí 31. března 2014

Roverský začátek

Jeden typický letní táborový večer. Pravidelná zhodnocující rada právě končícího dne a přece velice důležitá pro naši budoucnost. Byl zde vznesen, byť nepatrný, ale o to později důležitější postřeh: kupí se nám množství lidí ve věku, kdy jsou již zralí na to, aby přešli do samotného vedení oddílu. Jenže už i tak je nás více než dostatek, takže co s nimi. Dobrali jsme se pouze k usnesení, že ji od začátku nového skautského roku začneme nabízet akce, mimo klasickou oddílovou činnost.
Skok. Nastává přelom roku a konám to, co se mi zdálo již nevyhnutelné, a to vystoupení z oddílu. Po tolika letech to není jednoduchý krok, skaut je vaše druhá rodina a je zatěžko se s ní úplně rozloučit. Ale paradoxně to byl pro mě v tu chvíli nejlepší možný krok. Zároveň s vyřčením svého úmyslu jsem dostal neočekávanou nabídku, pokračovat dále v činnosti ve vedení roverského kmene, který měl právě vzniknout z již zmiňovaných akci pro starší členy oddílu mimo tradiční rámec akcí. Žádné takové se však v předešlém půlroce nekonaly a tak jsem nad tímto problémem předtím jakkoliv nepřemýšlel. Ovšem v momentu, kdy mi byla učiněna nabídka, jsem bez dlouhého rozmyšlení kývl.
Už po táboře si vzal na starost právě vznik kmene Ondřej, ale jak všichni dobře víme, skautský život bývá nevyzpytatelný, a tak mu do té doby nedovolil plně se věnovat této záležitosti. Teď ale dostal k ruce mne a já se mohl na plánování vrhnout celou svou energií a s novým zapálením pro věc a celkově jsem tak dotvořil úzké dvojčlenné vedení. Od té chvíle se začala pomalu psát historie našeho kmene.
Začali jsme se scházet a plánovat, dodávat projektu obrysy a hlavně, jaké cíle by naše činnost měla mít. Připravit nové možnosti a další osobní rozvoj pro již dlouho působící členy na středisku, které dlouhodobě postrádá fungující rovery, přilákat v případě zájmu skauty bývalé a také třeba zaujmout lidi dosud naší organizací nepolíbené. Pro středisko naše práce nachází smysl v udržení členů, kteří již jinak nemají u oddílu využití a v budoucnu můžou tvořit páteř celého střediska. A jelikož naším heslem je „Sloužím“, můžeme tvořit značnou část při pomoci v pracích na klubovně a při propagaci střediska a zkrátka být prospěšní, tam kde to jen jde.
Cíle to jsou jistě zajímavé, ale stále se vše odehrávalo pouze na papíře a v myslích nás dvou. Přešli jsme tedy k zásadnímu kroku, a to svolání první roverské schůzky. Podaří se nám oslovit dostatečné množství lidí? A v případě, že dorazí, budou mít o činnost zájem? Tyto otázky jsme si samozřejmě kladli, když jsme připravovaly skromnou čajovničku u nás v klubovně, abychom navodily co nejvíce nenucenou atmosféru. A s potěšením jsme o pár hodin později mohli sledovat, jak se nám klubovna plní a s ještě větším potěšením a úsměvem jsme mohli odcházet, protože tato první schůzka dopadla na výbornou, všichni přítomní se vyjádřili pro tento nápad a činnost.
Měli jsme perspektivní skupinu a nebylo už jen na nás plánování toho, co bude dál, jelikož jednou stránkou naší filozofie je také to, že na vymýšlení a plánování programu se podílíme všichni stejným dílem. Po měsíci se tedy konala další schůzka, kde jsme domlouvali naši první společnou víkendovou akci.
A pak přišel březen, počasí nám sice lehce nepřálo, ale vše vynahrazovalo úžasné místo, které jsme pro tento víkend získali. Měli jsme propůjčenou malou osamělou mysliveckou chatu na okraji lesa s přistavěným ohništěm a malými kamínky uvnitř, které nám chatu příjemně vyhřály.
Pro páteční večer jsme si stanovili opravdovou výzvu, a to první letošní koupání. Vzhledem k chladnému počasí se jednalo o vážně ne jednoduchý úkol, ale přistoupili jsme k němu bez bázně a hany a vrhli jsme se vstříc nočnímu rybníku. Následovalo zasloužené ohřátí se u venkovního ohně a celý zbytek noci se nesl v duchu volné konverzace na všechna možná témata ve svitu hřejivých plamenů.
Druhý den z rána vyrazila skupina čtyř odvážlivců za východem slunce, který jim bohužel zmizel za hustými mračny. Po jejich návratu nás čekala lehká snídaně a trošku líné dopoledne za zvuku kytary. Před polednem se stejná skupina rozšířená akorát o moji maličkost vydala hledat ukryté „kešky“ v blízkém okolí. Při návratu nás zastihl lehký deštík, který se během dne vracel i v silnější podobě. Odpoledne jsme strávili přípravami Setonova hrnce. To se především skládalo z hledání spousty plochých kamenů a ještě větší spousty dřeva, nejlépe suchého, což byl v prosáklém lese poměrně nadlidský úkol. Později se však kameny žhavily v obrovské vatře a o pár kroků dále už v zemi zela zhruba metrová díra. Skupina kuchařských specialistů zatím balila připravené jídlo do alobalu a dochucovala ho, dle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Hodiny utíkaly rychle a přišel čas na připravení samotného hrnce. Systém je už jednoduchý. Uprostřed oné, již zmíněné díry, je ještě zaražen velký kus dřeva, který poté slouží jako komín. Kolem něho jsou nejdříve naskládány žhavé kameny, na něž přijde vrstva uhlí a poté samotné obalené maso a další pochoutky. Následně zase uhlí s kameny a tak pořád dokola, až je díra zaplněná. Dřevo se vyndá a vznikne komín, po 10 minutách je celá díra zalitá vodou a komín je ucpán hlínou. Vznikne tak vlastně přírodní „papiňák“.
A věřte tomu nebo ne, když jsme vše po třech hodinách vyskládali, čekalo na nás opravdu lahodné kuřecí maso, skvělé brambory a vynikající zelenina. Skvěle jsme se navečeřeli a trávili další skvělý večer u ohně, dokud nás déšť nezahnal do vyhřáté chaty. Tam jsme ještě několik chvil debatovali a nakonec usnuli s vědomím skvěle prožitého dne.
Celý víkend slavil u všech úspěch a my tak snad definitivně vykročili za vznikem fungujícího roverského kmene, který bychom chtěli za rok oficiálně registrovat. Věřím, že nám naše nadšení a chuť do práce vydrží a čeká nás spousta podobně skvělých akcí a zážitků.

Zapsal Červ

čtvrtek 27. března 2014

VRK 2013/2014

Minulý víkend skončila poslední část vyškovského rádcovského kurzu - VRKu. Účastnili se ho kluci a holky z různých oddílů.
Co je to vůbec VRK? VRK je rádcovský kurz určený pro budoucí rádce družin. Jeho účelem je naučit budoucího rádce starat se o družinu, řešit krizové situace, zvládat první pomoc a naučit se tvořit program schůzek.
VRK byl rozdělen na tři běhy (víkendovky). Mezi jednotlivými běhy byl časový rozestup asi 2 - 3 měsíce a právě poslední běh proběhl minulý víkend (21.3. - 23.3.) v Zábřehu na Moravě. Již od pátku začal pestrý program: zajímavé hry, přednášky, soutěže a hlavně to nejdůležitější - závěrečné zkoušky. Z nich jsme měli všichni velké obavy. Strach se nám ale podařilo překonat a většině účastníků se podařilo u zkoušek uspět.
 Zkoušky se skládají ze tří okruhů - z bezpečnosti, metodiky a zdravovědy. Mně dala nejvíce zabrat metodika, při které jsem se nejvíce zapotil.
Hodně her a soutěží se mi opravdu líbilo, ale frisbee a atomový kryt u mě vyhrály. Co je smyslem atomového krytu? Vyzkoušet si, jak se umíme rozhodovat za extrémně nebezpečné situace a přemístit se do bezpečí.
 Kurz byl perfektní, poznal jsem tu hodně zajímavých kamarádů. Po jeho absolvování mi spadl kámen ze srdce.

Zapsal: Martin Bubeník

pondělí 24. března 2014

Schůzka 21.3.2014

V pátek jsme hráli hry na téma: Cestování. První hra byla o tom, že si kluci stoupli do zástupu a my jsme se museli dostat přes ně až na konec řady pomocí hry: kamen nůžky papír teď. První, kdo se dostal konec byl Saša. Další hru jsme hráli na poznávání rostlin. Potom odešli Šiška se Štěpou pomáhat vlčatům s uzly. Pak jsme hráli skautský fotbal - to znamená bez branek. Na konci schůzky se nás Boža ptal kdo pojedeme na závody. Zakřičeli jsme pokřik a šli jsme domů. Zapsal Kolečko

pondělí 17. března 2014

Třídenní výprava do Břeclavi (28.2. - 2.3.2014)

Sraz byl na vlakovém nádraží ve čtyři hodiny, vlak odjížděl v pět. Když jsme odjížděli z Vyškova, ve vlaku nebylo moc místa. Potom jsme přijeli do Brna, kde jsme museli přestoupit na vlak do Břeclavi (našeho cíle). Nakonec jsme přijeli do Břeclavi a šli na klubovnu. Klubovna byla pěkná, v každé místnosti byla kamna, ale bohužel i koberec, do kterého se zašlapávaly třísky. Potom co jsme se vybalili a navečeřeli, jsme zjistili, že se celá výprava ponese v duchu Harryho Pottera. V první hře jsme se vžili do kůže rodiče malého kouzelníka a my jsme měli vydělávat peníze na kouzelnickou hůlku. Hra se hrála po minutových kolech a dvacetiminutových přestávkách, ve kterých jsme měli čas se přemístit k jednomu z šesti stanovišť. Na konci hry byla dražba o hůlky. Byli jsme rozděleni moudrým kloboukem na Zmijozel a Nebelvír (kamzíky a medvědy). Druhý den začínal jako vždy málo oblíbenou rozcvičkou. Museli jsme se protlačit přes frontu pro podpis Zlatoslava Longharta (Kudůka). Po rozcvičce jsme se nasnídali a po snídani jsme šli hrát famfrpál. Famfrpál je čarodějnická hra. Hrají dvě družstva proti sobě a každé má dva kotlíky, do kterých se musí trefit nepřítel, jednoho brankáře, který chrání kotlíky a jednoho hráče co má balón, se kterým vybíjí protihráče. Dále jsou tu camrál a zlatonka, se kterými se hází do kotlíku, camrál je za jeden bod a zlatonka za tři. Po famfrpálu jsme se naobědvali (špagety s kečupem a sýrem). Pak byl turnaj tří kouzelníků, ve kterém jsme museli splnit tři úkoly. V prvním úkolu jsme museli přemoci draka, nejdřív jsme museli rozdělat oheň, potom jsme každý museli uvázat základní uzly a nakonec jsme přestrojili někoho na samičku draka. Ve druhém úkolu jsme vyluštili šifru a šli k mostu pro naše rádce. V posledním třetím úkolu jsme museli odpovědět na otázky a projít bludištěm na papíře. Následovala honba za viteály po celé Břeclavi. Když jsme se vrátili zpátky na klubovnu, strhl se velký boj s římankami mezi Harrym a Woldemortem (Řízkem a Jurou). Stejně jako ve filmu dobro vyhrálo. K večeru začalo vyrábění růžiček ke Dni zamyšlení. Další den začal rozcvičkou, tu jsem měl na starost já s Mahonym. Nejdříve jsme si stoupli do kolečka a po kolečku jsme dělali cviky. Když jsme se rozcvičili, hrála se hra stará herka, která se zase hrála v kolečku, tři lidé šli doprostřed a představovali starou herku a zbytek se snažil trefit poslední článek balonem. Po snídani měl Řízek pro nás aktivitu na téma vzdělání pro všechny. Následovala Jurova hra. Do hlíny byl vyryt tvar hřiště, ze kterého jsme se vzájemně vyžďuchávali. Na oběd byla rýže s kari a párky. Nakonec jsme se sbalili a odešli na nádraží. Když jsme přijeli zpět do Vyškova, zakřičeli jsme pokřik a rozešli se spokojeně domů.

Zapsal Průzkumník

pátek 14. února 2014

Výprava „s kamarádem“

Výprava začínala v Ruprechtově, tato výprava byla vyjímečná tím, že si každý mohl vzít jakéhokoli kamaráda.
Prošli jsme lesem a došli k mnoha kládám, kde jsme měli první přestávku. Napili jsme se čaje a šlo se dál. První hra začala tak, že tři lidi dostali kolíček a museli jej připnout komukoli někam na batoh, bundu nebo kapuci. Kdo měl kolík na další přestávce, tak měl trestný bod. Po půl hodině cesty jsme se dostali zase ke kládám, ale větším. Tam jsme se vyfotili, dali si čaj a šli dál. Trestný bod měl Saša, Štěpán a poslední kolík se ztratil.
Pak jsme se dostali k velkému poli, kde jsme si zahráli první velkou hru. V té šlo o to , že byly tři týmy, které si mezi sebou kradli vlajky. Jmenovali se Rusko, Velká Británie a Německo. První bylo Německo. Druhá byla Velká Británie. Poslední Rusko.
Potom se šlo dlouho, až jsme došli do lesa plného liščích děr. Pak jsme si tam udělali oheň a uvařili jsme na něm polévku (královskou s mušličkami), byla výborná. Šli jsme dál do kopce a došli k lesu u Opatovic, sešli na cestu a došli ke kravínu. Šli polem k sídlišti a potom na konečnou k autobusáku, kde následoval pokřik a konec výpravy.

Fotky z výpravy na facebooku: ZDE
Zapsal Štěpa