úterý 11. října 2016

Vzestup nové roverské družiny

Ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
To ovšem neplatilo pro Potkana, ostatně ani pro zbytek nás, nově vznikající roverské družiny našeho oddílu. Abychom ale nepředbíhali.
Kapitánův deník hvězdné datum 30.8.2016 – Hrstka vyvolených opouští Vyškov, přes Kroměříž až do Roštína. Nevelká vesnice nás přivítala posledními slunečními paprsky tohoto pátku. Vydali jsme se tudíž co nejrychleji směrem k asi 8km vzdálené chatě Hubertka, která se měla po zbytek víkendu stát naším útočištěm. Protože bychom se tam nestihly dostat včas na převzetí klíčů od tamějších skautů, vyslali jsme kupředu od nejtěžších zavazadel odlehčenou verzi Potkana, vybavenou navíc mapou, mobilem, o němž jsme později zjistili, že je téměř vybitý, a Kudůkovým popisem cesty. Se stále se zvětšující vzdálenostní jsme následovali Potkana. Cestou potkali vážně děsivě vzdychající kanál, dost creepy věc. Cesta byla stále horší a prudší, tmy přibývalo a my měli pocit, že nás to převýšení společně s naší ne vždy lehkou výstrojí skolí. Rozhledna! Záchytný bod naší cesty, konec stoupání a již jen, podle Kůďových zkušeností, které se nám tou dobou ještě zdáli přesné, kousek cesty na chatu. Najednou Jiřímu zvoní mobil. „Jiří, já se ztratil. Jsem u nějaké kamenné věže.“ Tak zněla poslední slova Potkanova, než se mu vybil mobil. Podle nich byl on na stejném místě jako my, u rozhledny, jenže nebyl… Co teď? Hledat Potkana po tmě, nebo vyrazit co nejdříve vyzvednout klíče a doufat, že nám jejich majitelé s přibývajícím zpožděním neodjedou? Potkan měl smůlu, my pokračovali dále. Zde ovšem začal selhávat i faktor Kudůk – průvodce a i my se poprvé ztratili. Drobná zacházka, pak jsme opět nabrali správný směr. Najednou se v dáli před námi začalo mihotat světlo drobného ohýnku. „Potkane!?“ zařval Řízek. Ano, vskutku to byl on. Náš ztracený člen si za dobu svého trosečničení již stihl vybudovat tábor. Spousta radosti z opětovného shledání a také spousta nevhodných, ačkoliv v dané situaci naprosto pochopitelných slov, které pro zachování etické výchovy naší mládeže vynechám. Nadále jsme pokračovali společně, zpožděni cca 30minut. A opět jsme zabloudili, tentokrát však byla Kudůkova zacházka delší, než posledně. Nakonec jsme se pomocí internetů a pana Kudůka vrátili zpět na správnou trasu. Šli jsme stále vpřed, avšak chata se stále nepřibližovala. Abychom se nenudili, dopřál nám náš skvělý vůdce Jiří nějaké to povyražení – zvrtnul si kotník, dvakrát… Dobře, po druhé sice asi až tak za 20 minut, ale stejně, to chce talent! Rychlejší skupina tvořena mnou, samotným Balkičem, a Kudůkem razila rychle kupředu, ostatní táhli vůdce. Naštěstí jsme nakonec dorazili k chatě Hubertka, zpoždění: 1 hodina 20 minut. Naštěstí tam na nás stále čekali, převzali jsme klubovnu a čekali na pomalejší skupinu: Jiřího, Řízka, Potkana a Průzkumníka. Toliko k prvnímu dnu. Po jedné partičce (R)Evoluce jsme se vydali na kutě, lehce namačkaní na postele.
Den druhý, Řízek s Kůďou pro nás mají připravenou hru po okolí! Jahůů :3 Žádné jídlo ani pití s sebou, už ne tak moc jahůů… Dostali jsme mapu a na ní 4 body, ke kterým se máme dostat a u každého splnit jeden úkol. Brnkačka, až na to, že mapa se po chvíli ukázala býti prakticky bezcennou, protože na ní nebyla vyznačena téměř žádná cesta. K prvnímu bodu jsme se zvládli dostat – úkol: nikdo nás nesmí vidět, za každého člověka co vás uvidí, přijdete o jednu končetinu. Při otevření obálky kolem nás stála asi 8člená rodina… takže jsme došli. Museli jsme trošku přehodnotit pravidla a začít plnit úkol až později a to ještě stylem, nevidíme my je, oni nevidí nás. Po cestě k druhému úkolu jsme se (ne)občerstvili u místního pohostinství a vyrazili hledat Hitlerovu dálnici, nebo nějaké hradiště. Díky skvělé mapě jsme nenašli ani jedno, navíc o existenci onoho hradiště stále silně pochybujeme. Na místo těchto cílů jsme vyšli u dříve zmiňované studánky s kanálem, který dělal děsivé zvuky. Což v praxi znamenalo, že před námi je dlouhá a smrtící cesta do kopce až k rozhledně.
Pro jistotu jsme si přečetli zadání oněch dvou nenalezených úkolů. Zaprvé: zapamatujte si vše z informační cedule – jednoduché, žádnou jsme nenašli :D Zadruhé: jděte poslepu k dalšímu stanovišti. Takže do šíleného kopce po šílené cestě. Zkusil jsem to. Do dvou třetin onoho smrťáku jsem byl dobrou atrakcí pro všechny kolemjdoucí turisty. A že jich bylo. Znovu u rozhledny, den již byl v pokročilém odpoledni a my šilhali hladem. Než se dostanu k třetímu úkolu, je ještě nezbytné zmínit jednu další věc, co se nám, tedy tentokráte přesněji Jiřímu, udála. Ráno tohoto dne Kudůkovi zvonil mobil, prý mu volá Jiří, ten ale stojí vedle něho. Přijal hovor, na druhé straně zněl hlas slečny, říkajíc, že našla tento mobil na rozhledně a že si jej tam máme vyzvednout. Divné? Ani tak ne, že? Lidé běžně ztrácí mobily. Důležitý je zde ale ten fakt, že na onen mobil jsem osobně volal z chaty předchozí večer a Jiří mi hovor přijal, když zrovna došel se svou skupinou k chatě. Také si tímto mobilem večer svítil. Jak se tedy mobil ocitl na místě 2-3 kilometry vzdáleném? To je nám záhadou, beztak za to mohl ten plch (plž).
Zpět k naší cestě, rozhledna – poslední úkol, jděte do konce výpravy bosky.
My znavení, hladoví a unavení. Ne děkujeme. Radši zpět na chatu, kde nás měl čekat slíbený oběd. Nečekal. V chatě nikdo nebyl… Naštěstí brzy došli a my se tak po půl hodince čekání dočkali jídla a také Štipky, který přijel až teď z Vyškova. Vlastně, jak se dovařil oběd, začala se hned připravovat večeře! Oheň a špekáčky, to prostě musí být. Večer se nesl v pohodové atmosféře, plánovala se funkčnost oddílu během roku, řešili politické i nepolitické otázky a v nemenší řadě se musela probrat i Průzkumníkova vlastnice :D
Den třetí a poslední. Zde není příliš co vykládat. Snídaně, úklid, cesta domů, hodina hladovění v Kroměříži a úplná cesta domů. Tak takto jsme prožili první akci nově vznikající roverské družiny našeho oddílu. Všichni se ztratili, vůdce si dvakrát vymknul kotník, odteleportoval se mu mobil, my nenašli polovinu stanovišť a všichni se náramně bavili. Děkuji za pozornost a trpělivost všem, co se dostali až sem.

S láskou, Váš Balkič

Žádné komentáře:

Okomentovat