Jeden typický letní táborový večer. Pravidelná zhodnocující rada právě končícího dne a přece velice důležitá pro naši budoucnost. Byl zde vznesen, byť nepatrný, ale o to později důležitější postřeh: kupí se nám množství lidí ve věku, kdy jsou již zralí na to, aby přešli do samotného vedení oddílu. Jenže už i tak je nás více než dostatek, takže co s nimi. Dobrali jsme se pouze k usnesení, že ji od začátku nového skautského roku začneme nabízet akce, mimo klasickou oddílovou činnost.
Skok. Nastává přelom roku a konám to, co se mi zdálo již nevyhnutelné, a to vystoupení z oddílu. Po tolika letech to není jednoduchý krok, skaut je vaše druhá rodina a je zatěžko se s ní úplně rozloučit. Ale paradoxně to byl pro mě v tu chvíli nejlepší možný krok. Zároveň s vyřčením svého úmyslu jsem dostal neočekávanou nabídku, pokračovat dále v činnosti ve vedení roverského kmene, který měl právě vzniknout z již zmiňovaných akci pro starší členy oddílu mimo tradiční rámec akcí. Žádné takové se však v předešlém půlroce nekonaly a tak jsem nad tímto problémem předtím jakkoliv nepřemýšlel. Ovšem v momentu, kdy mi byla učiněna nabídka, jsem bez dlouhého rozmyšlení kývl.
Už po táboře si vzal na starost právě vznik kmene Ondřej, ale jak všichni dobře víme, skautský život bývá nevyzpytatelný, a tak mu do té doby nedovolil plně se věnovat této záležitosti. Teď ale dostal k ruce mne a já se mohl na plánování vrhnout celou svou energií a s novým zapálením pro věc a celkově jsem tak dotvořil úzké dvojčlenné vedení. Od té chvíle se začala pomalu psát historie našeho kmene.
Začali jsme se scházet a plánovat, dodávat projektu obrysy a hlavně, jaké cíle by naše činnost měla mít. Připravit nové možnosti a další osobní rozvoj pro již dlouho působící členy na středisku, které dlouhodobě postrádá fungující rovery, přilákat v případě zájmu skauty bývalé a také třeba zaujmout lidi dosud naší organizací nepolíbené. Pro středisko naše práce nachází smysl v udržení členů, kteří již jinak nemají u oddílu využití a v budoucnu můžou tvořit páteř celého střediska. A jelikož naším heslem je „Sloužím“, můžeme tvořit značnou část při pomoci v pracích na klubovně a při propagaci střediska a zkrátka být prospěšní, tam kde to jen jde.
Cíle to jsou jistě zajímavé, ale stále se vše odehrávalo pouze na papíře a v myslích nás dvou. Přešli jsme tedy k zásadnímu kroku, a to svolání první roverské schůzky. Podaří se nám oslovit dostatečné množství lidí? A v případě, že dorazí, budou mít o činnost zájem? Tyto otázky jsme si samozřejmě kladli, když jsme připravovaly skromnou čajovničku u nás v klubovně, abychom navodily co nejvíce nenucenou atmosféru. A s potěšením jsme o pár hodin později mohli sledovat, jak se nám klubovna plní a s ještě větším potěšením a úsměvem jsme mohli odcházet, protože tato první schůzka dopadla na výbornou, všichni přítomní se vyjádřili pro tento nápad a činnost.
Měli jsme perspektivní skupinu a nebylo už jen na nás plánování toho, co bude dál, jelikož jednou stránkou naší filozofie je také to, že na vymýšlení a plánování programu se podílíme všichni stejným dílem. Po měsíci se tedy konala další schůzka, kde jsme domlouvali naši první společnou víkendovou akci.
A pak přišel březen, počasí nám sice lehce nepřálo, ale vše vynahrazovalo úžasné místo, které jsme pro tento víkend získali. Měli jsme propůjčenou malou osamělou mysliveckou chatu na okraji lesa s přistavěným ohništěm a malými kamínky uvnitř, které nám chatu příjemně vyhřály.
Pro páteční večer jsme si stanovili opravdovou výzvu, a to první letošní koupání. Vzhledem k chladnému počasí se jednalo o vážně ne jednoduchý úkol, ale přistoupili jsme k němu bez bázně a hany a vrhli jsme se vstříc nočnímu rybníku. Následovalo zasloužené ohřátí se u venkovního ohně a celý zbytek noci se nesl v duchu volné konverzace na všechna možná témata ve svitu hřejivých plamenů.
Druhý den z rána vyrazila skupina čtyř odvážlivců za východem slunce, který jim bohužel zmizel za hustými mračny. Po jejich návratu nás čekala lehká snídaně a trošku líné dopoledne za zvuku kytary. Před polednem se stejná skupina rozšířená akorát o moji maličkost vydala hledat ukryté „kešky“ v blízkém okolí. Při návratu nás zastihl lehký deštík, který se během dne vracel i v silnější podobě. Odpoledne jsme strávili přípravami Setonova hrnce. To se především skládalo z hledání spousty plochých kamenů a ještě větší spousty dřeva, nejlépe suchého, což byl v prosáklém lese poměrně nadlidský úkol. Později se však kameny žhavily v obrovské vatře a o pár kroků dále už v zemi zela zhruba metrová díra. Skupina kuchařských specialistů zatím balila připravené jídlo do alobalu a dochucovala ho, dle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Hodiny utíkaly rychle a přišel čas na připravení samotného hrnce. Systém je už jednoduchý. Uprostřed oné, již zmíněné díry, je ještě zaražen velký kus dřeva, který poté slouží jako komín. Kolem něho jsou nejdříve naskládány žhavé kameny, na něž přijde vrstva uhlí a poté samotné obalené maso a další pochoutky. Následně zase uhlí s kameny a tak pořád dokola, až je díra zaplněná. Dřevo se vyndá a vznikne komín, po 10 minutách je celá díra zalitá vodou a komín je ucpán hlínou. Vznikne tak vlastně přírodní „papiňák“.
A věřte tomu nebo ne, když jsme vše po třech hodinách vyskládali, čekalo na nás opravdu lahodné kuřecí maso, skvělé brambory a vynikající zelenina. Skvěle jsme se navečeřeli a trávili další skvělý večer u ohně, dokud nás déšť nezahnal do vyhřáté chaty. Tam jsme ještě několik chvil debatovali a nakonec usnuli s vědomím skvěle prožitého dne.
Celý víkend slavil u všech úspěch a my tak snad definitivně vykročili za vznikem fungujícího roverského kmene, který bychom chtěli za rok oficiálně registrovat. Věřím, že nám naše nadšení a chuť do práce vydrží a čeká nás spousta podobně skvělých akcí a zážitků.
Zapsal Červ
