Vše začalo, když mě během poledního klidu Ondra ohlásil, že za 10 minut vyrážím na výzvu 48 bez ničeho. To už jsem si to za chvíli mířil do Krásenska obtěžkán jen oblečením a mikinou. Počasí mi přálo, bylo slunečno a teplo. Začal jsem uvažovat, kde bych mohl sehnat nějaké jídlo na večer. Napadl mě kamp Baldovec a tak tam začali směřovat mé kroky. Cestou jsem procházel přes již zmíněné Krásensko, Lipovec, Holštejn, či jak se ta vesnice jmenuje. Asi za 2 až 3 hodiny jsem dorazil před Baldovec, s kapsami naplněnými jablky z všudy přítomných jabloní. Zde jsem na nějakém mostě ulehl a odpočíval nějakou dobu, poslouchaje zurčení potoku. Když v tom jsem uslyšel hlasy velkého počtu lidí. Ukázalo se, podle krojů, že se jedná o skauty z Plumlova vracející se z nějaké hry. Přidal jsem se k nim a doprovodil je až k jejich táboru. Po cestě jsem jim vysvětlil mou situaci. Ani jsem to nečekal, ok, všechno jsem jim to řekl tak, aby mi sami nabídli, ale nabídli mi nocleh a jídlo. Také jse si s nimi zahrál baseball, já naprostý antisportovec jsem je všechny těžce přehrál svými homeruny, večer jsem se stal PJ u jejich dračího doupěte, dle jejich slov nejlepším, jakého kdy měli, asi to bude pravda. V noci jsem si odhlídal hlídku a šel spát. Ráno po snídani jsem jim pomohl s nachystáním slibáku. To co oni považovaly za slibák, bysme mi měli tak na opečení špekáčků, no co, jiný kraj jiný mrav. Poté jsem je opustil a vydal se dál na svou cestu, bloudil jsem od vesnice k vesnici, po cestě se zastavil okoupat na Rozstání, kde jsem také ve stejnojmenné vesnici vyžebral balíček piškotů – můj oběd. Další zastávka měly být Jedovnice, řekl jsem si, že vyzkouším turistickou trasu. Krom toho, že byla docela špatně značená, se značnou dobu spíše vzdalovala od mého cíle, nakonec se však točila správným směrem a úspěšně jsem dorazil do Jedovnic. Od jedné milé paní jsem dostal dva rohlíky, paštiku a sýr. Po této večeři jsem se vydal zpět do Kontvdovic, měli tam pěknou krytou zastávku, na které jsem si říkal, že se vyspím. Ale ono usnout v 8 nebo 9 hodin večer se prostě nedá. Tak jsem vyrazil znovu do Krásenska, kdy jsem si matně vzpomínal, že by snad mohla být taky krytá zastávka. Celou cestu mi noc byla v patách, do vesnice jsem dorazil již za tmy, ulehl jsem na mou zastávku snažíc se usnout. Ale byla na to příliš zima. Spát se nedalo. Však vzpomněl jsem si na prastaré legendy, jež pravý, že prý snad kontejner barvy modré, tj. papír, skýtal již mnohokrát přístřešek pro potulné vandráky, jako jsem byl teď i já. Za rychtou jsem našel právě jeden takovýto kontejner. Naštěstí pro mě byl dostatečně plný, aby izoloval teplo a zároveň dost prázdný abych se tam vlezl. Díky bohům, v něm naštěstí byl opravdu jen papír a karton. Takto v popelnici jsem strávil docela příjemnou noc, až na to, že jsem tam byl nechutně narvanej a zmačkanej. Ráno v 8 jsem vstal, od babičky vyzískal 2 rohlíky a kus bábovky, posnídal, a protože jsem měl ještě spoustu času, vyrazil jsem opět do Rozstáni se okoupati. Odtud již konečně do tábora, kde jsem byl vřele přivítán celým oddílem. Pokud byste se mne zeptali, zda-li bych do toho šel znova, odpověď je jasná: NIKDY! Ani né tak kvůli hladu nebo zimě, ale hlavně kvůli samotě. Samota a nuda všude, to bylo pro mne nejhorší.
Marek „Balkič“ Balko
