Slunce se ještě ani okrajem nestihlo vyhoupnout přes zasněžené vrcholky vzdálených hor a celý tábor už byl na nohou. Všichni vikingové balili nejnutnější věci do kůží, ostřili své meče, vyspravovali závady na zbrojích a všelijak jinak se připravovali na dlouhou cestu. Všichni byli potěšeni božskými dary, jichž se jim dostalo včerejší noci, zjistili na nich jen jednu malou vadu. Byly si ty štíty podobné jako vejce vejci. I usnesli se náčelníci tří klanů, že každý z nich vyzdobí svůj štít znaky svého klanu, aby dal najevo svou příslušnost a vzdal tím čest klanu a předkům. Odešel každý z klanů do svého koutu tábora a začali rokovat, jaké klanové znaky na štít umístí, tak, aby v nepřátelích budily hrůzu a jim v srdcích hrdost a naději. A když se pak po několika hodinách sešli, všechny štíty se skvěly výsostnými znaky klanů, jež vskutku budily respekt. Medvědí klan předvedl modrý střed obklopený třemi čarami, známý magický symbol. Klanu Kamzíka se na štítech skvěla krvavě vyobrazena hlava jejich zvířecího symbolu, lemována i po krajích stejnou rudou červení, znamení jejich úcty k tomuto tvoru a předkům. A klan Vlka a jejich štíty zdobil černě vyvedený obrys ruky s blesky, znázorňující chladný dotyk jejich milované severské země a blesky na památku včerejšího setkání s bohy... A tak, když byly štíty ozdobeny, přípravy učiněny a proběhlo slavnostní rozloučení se zemí otců, vytáhly tři klany vikingů na cestu, jež měla navždy změnit jejich životy od základů...
Cesta se táhla už drahnou řadu dní. Sychravé Švédské počasí, na jaké byli Vikingové zvyklí pomalu, ale jistě přecházelo do ne nepodobného počasí země sousední – Finska. Než, přesně jak byli bohové předpověděli, útrapy se jim kupily do cesty v hojném počtu. Hlavně začínali v poslední době silně cítit nedostatek zásob, i poslední rezervy sušeného medvědího masa se začínaly tenčit a bojovníci už začínali s reptáním. Náčelníkům bylo jasné, že nezískají-li co nejdříve obživu pro své klany, jejich cesta skončí dříve než začala... Dlouho do noci se radili v jednom z kožených stanů postavených na večer u velkého jezera, jak vyřešit tuto svízel, když přišli poslové se skvělou novinou – pod úbočím kopce je několik osad finských vesničanů, určitě mají sýpky a udírny plné! Náčelníky tato zvěst značně upokojila a ráno, když svolali všechny muže před stany, oznámili jim tuto radostnou novinu. „Válečníci!“ Hromoval náčelník Medvědího klanu. „Víte že naše zásoby ubývají každým dnem, ale tomu je konec! Za tímto kopcem leží naše záchrana – vesnice, plné jídla a pití – stačí jen přijít a vzít si co budeme chtít. Je sice možné, že budou svůj majetek bránit, ale jsou to vesničané, vidláci! My jsme válečníci! Vikingové!“ V odpověď mu zazněl mnohohlasý souhlasný řev ze všech severských hrdel v táboře. „Útok začne za hodinu, teď všichni připravit zbraně! Hned!“ V táboře započal čilý ruch. Všichni byli nadšení, že po dlouhém pochodu dostanou možnost protáhnout zkřehlá těla a ztuhlé svaly v boji, a že konečně stanou tváří v tvář nepříteli, vybaveni štíty od samotných bohů. Když se pak o hodinu později klany seřadili čelem k vesničkám pod úbočím, všech se pomalu začala zmocňovat euforie. Únava z nich spadla, po letargii způsobené cestou náhle nebylo ani památky. Každý válečník se celý chvěl nedočkavostí, kdy už bude moci vyrazit do boje a skropit čepel svého meče a zemi sprchou husté a lepkavé krve.
Vesnické domobraně neunikl hlasitý sestup vikingů z úbočí a tak už se šikovali před vesnicí, sroceni v řadách se svými zubatými meči a podomácku sbíjenými štíty aby se zoufale postavili na odpor té řvoucí hordě, která jim čekala nemnoho kroků před vesnicí. Náčelník Vlků s oběma náčelníky po boku vystoupil několik kroků vpřed. „Hej vy... Finský krysy, zalezlý ve vaší hnojný díře! Slyšíte mě? Mluví k vám Sven Červivec, náčelník klanu Vlka! Tady po boku mám další dva náčelníky, klanu Medvěda a Kamzíka. Našemu lidu došly potraviny a z jsme tak velkorysí, že vám dokonce dáváme na výběr dvě možnosti. Buďto nám odevzdáte kolik jídla budeme jen chtít, nebo si je vezmeme sami! A uctíme naše bohy vaší prolitou krví! Volba je vaše, dávám vám minutu na rozmyšlenou...!“ Zvolal ještě muž pánovitě k vesnici a čekal.
Finští sedláci očividně nepotřebovali dlouho na rozmyšlenou, jeden z nich vykročil z řady a zakřičel: „Bohužel, nechat se obrat o naše zásoby by znamenalo naši smrt, takže než zahynout bez boje, raděj’ budeme naše zásoby bránit vlastními těly!“ Tato odezva vyvolala u náčelníků a později i u celé vikingské hordy hlasitý smích. „Mrtvoly...“ Chechtal se Červivec. „Rádi vám vaše přán í splníme! Válečníci! Útók! Za naše předky a naše bohy, pobijte ta zvířata!“
Vzduch se okamžitě zaplnil směsicí řevu, dusotu těžkých nohou a šílenství, které zachvátilo Vikingy do jednoho, po tom, co náčelník vykřikl svá poslední slova před bojem. Teď už jeden každý z nich viděl rudě, vrhali se kupředu, dychtiví rozdrtit to ubohé stádečko vesnických mužů, roznést je na kopytech a zkropit jejich krví zemi. V čele se hnali sami tři válečníci, třímaje meče a štíty, jejich zuřivost a odvaha neznaly mezí. Vzdálenost mezi nepřáteli se zkracovala neskutečnou rychlostí. Neuběhl ani okamžik a Sven, po boku s Leifem a Mathiasem udeřili na ubohou obrannou linii Finů. Sven nemilosrdně rozťal líci prvnímu obránci jenž se nachomýtl, Leif probodl jeho souseda a Mathias dvěma krátkými seky zneškodnil hned dva nepřátele. Potom už je podpořila i celá první linie, tvořená nejlepšími berserkry ze všech tří klanů. Tito váleční šílenci propadali zcela bojovému transu a než bitva skončila, jako by je nic nebylo schopno zastavit. Nepřátelé si šeptali povídačky o tom, jak se berserker s tuctem ran v těle a pěti šípy v hrudi postavil celé jejich jednotce a polovinu pobil než jej udolali. Nad slunce bylo jasnější, že ubozí obránci neměli nižádnou šanci udržet se proti takovéto monstrózní síle. Vikingská vlna se přes ně přelila jako nekonečné moře a zemi pokryla nevinná krev, padlá těla a rozsekané hadry. Bylo po bitvě...
„Hahá...“ Chechtal se Leif. „Všechno tohle maso, pivo, chléb, hedvábí a zlato je tuze bohatá kořist za takový ničemný boj! Abych se ještě začal na stará kolena stydět!“ Znovu se rozesmál prošedivělý Viking. Červivec si odplivl na jednu z poblíž ležících mrtvol. „Nežehrej na boj, byť by byl krátký, Leife... Aspoň jsme si svaly a meče po tom pochodu protáhli. A ta všechna kořist? Bylo by mi jedno jak jsme ji získali, hlavní je, že ji máme! Teď může naše cesta v klidu pokračovat, že Mathiasi?” Oslovený Viking však neodpověděl, byl totiž zrovna velmi zaměstnán vrháním planoucí smolné louče na jednu z chalup a s uspokojením pak sledoval, jak se oheň rychle šíří. „Mathiasi!“ Muž se konečně otočil. „Eh, cože...? Pravdu díš, Svene, dost už jsme času promrhali na tomhle bohy zatraceném kusu finské země! Poberme kolik kořisti můžeme a pohněme se dál, už nechci v tomhle kraji být ani o vteřinu dýl než bude nutný. Spalme jejich obydlí, svolejme naše muže a potáhneme...“ I zařídili se všichni podle slov statečného náčelníka klanu Kamzíka. Za několik minut už celá osada tonula v ohni a klany vyrazily k hranici Finska. Před sebou nekonečné a rozlehlé pláně mrazivého Ruska...
Zavináč
