Připomeňte si atmosféru letošního tábora v Zavináčově povídce na motivy života tří vikingských klanů, hledajících nové místo pro život ve středověké Evropě.
Mrazivý vichr se s tesklivým skučením proháněl korunami stromů, doprovázen občasným vlčím zavytím, jež zaznělo odněkud z hloubi lesů. Kromě těchto zvuků rušily klid lesa jen rozčilené hlasy z tábora tří vikingských klanů. Tyto dny nebyly pro statečné válečníky z klanů Medvěda, Vlka a Kamzíka zrovna těmi z nejšťastnějších… Zvěře v okolních lesích zbývalo už jen poskrovnu, bylo nad slunce jasnější, že neuplyne mnoho dní a vikingové budou muset čelit krutému hladu a kdo ví – dost možná i smrti v chladné pustině Skandinávie… Poslední dobou se ozývalo stale vice hlasů, jež prosazovaly, aby klany odešly směrem do Evropy, najít si nové místo pro život, ale copak lze opustit zemi předků bez znamení a souhlasu bohů? Teď zrovna si vzal slovo jeden z nejzkušenějších válečníků ze všech tří klanů, začal vyprávět o tom, jak bohové přicházejí na zemi. “…a pak, ozve se rachot jako by se tisíc hromů a blesků spojilo v jeden, země se otřese v samotných základech a…” Najednou své vyprávění přerušil, protože nad jejich hlavami se ozvala hromová rána a tři zářivě jasné blesky udeřily do země nedaleko od nich…
Jen co se jejich oči vzpamatovaly z té záplavy jasného světla, spatřili jak se k nim důstojným krokem blíží tři postavy, výškou převyšující i ty nejvyšší válečníky. Prostřední z mužů byl očividně nejstarší. Tvář mu zakrýval dlouhý bílý vous, stejné barvy jako jeho dlouhé vlasy, oděn byl v plné zbroji a v pravici třímal obrovité, bohatě zdobené kopi. Po levé ruce mu kráčel mladě vyhlížející válečník. I on již měl bohatý plnovous, na rozdíl od starce však hnědé barvy. Tělo mu kryla kožená zbroj, na zádech měl zavěšen velký kruhový štít a nebezpečně vyhlížející meč za pasem. Poslední z tajemné trojice byl na pohled stejného věku jako mladší z jeho druhů. Vyhlížel velmi podobně, téměř jako by byli bratři, jen přes polovinu tváře se mu táhla klikatá jizva. I on byl oděn v kožené zbroji, záda mu kryl zelený plášť a na rameni měl položené obrovité válečné kladivo, které vyhlíželo jako by bylo ukuto z čistého zlata. Byla to zbraň, o které slyšel snad každý Viking, z legend a příběhů … Ano, nyní už nikdo nebyl na pochybách. Sám bůh Odin, se svými dvěma syny – Thorem a Tyrem sestoupili na zem!
Sotva se stačili válečníci u ohně vzpamatovat z takového náhlého překvapení a okolní vzduch už naplnil jasný, zvučný hlas Thorův: „Stateční bojovníci, tří slavných klanů! Přicházíme k vám, abychom vám ukázali cestu, kterou se musíte vydat. Pro větší slávu vás i vašich klanů! Opusťe vaši rodnou zemi a vytáhněte na západ!“ Na chvíli se odmlčel a slova se chopil jeho bratr Tyr: „Na západ – jen tak uniknete zkáze a pomalé smrti hladem a zimou! Naopak – získáte tak nezměrné množství slávy a bohatství, o vašich činech budou skaldové zpívat heroické písně po celé Skandinávii!“... Pak i on umlkl a otočil se k otci, který až doteď stál tiše mezi nimi. Odin se rozhlédl okolo, nemálo bojovníků pod jeho pohledem sklopilo zrak k zemi, a pak promluvil: „Učiňte tak, jak vám mí synové pravili... Avšak, vaše cesta bude dlouhá, těžká a útrap na ní bude nemálo, proto,“ na chvíli se odmlčel „dáme každému jednomu z vás dar, příslib naší dobré vůle a souhlasu.“ Naposledy se rozhlédl po shromáždění statných seveřanů. „Vaše dary na vás čekají nedaleko odtud... cestu vám ukáží plameny, oheň který vás očistí a zakalí, křest jímž je nutno projít abyste si dar zasloužili. Jděte každý sám, nechte se vést jen svými schopnostmi a instinktem. A nechť vám dobře poslouží!“ Zakončil svou promluvu a krátce kývl na své syny. Hrom otřásl oblohou a bohové zmizeli v další záplavě blesků...
Muži se po sobě několik vteřin nerozhodně rozhlíželi, ještě stále zmateni tím podivným zjevením, snad i lehce vystrašeni příslibem „křtu ohněm“. Když tu nedaleko od nich, mezi několika stromy zaplál jasný, vysoký plamen. Zmatené pohledy ještě několik chvil pokračovaly, avšak pak se zvedl jeden z mužů z hloučku klanu Vlka – sám náčelník, muž s tváří ošlehanou větrem, zjizvený mnoha bitvami a zocelený krutým severským počasím. Vzal do ruky meč a odhodlaně vykročil vstříc ohni. Zanedlouho svým druhům zmizel z očí...
Náčelník kráčel sám tmou a jak se vzdaloval od ohně tábora, začal se lehce chvět – nervozitou a nejistotou. V ruce svíral meč, svou jedinou jistotu, která ho udržovala v klidu a znepokojeně si prohlížel první plamen ke kterému dorazil. Byl podivné, bledé barvy a jaký to div! Hořel sám od sebe, jen tak se líně vinul vzduchem a mihotal pablesky okolo bez dřeva a suché trávy. Nepochybně božské dílo. Náčelník raději neprodléval u prvních plamínků, neboť v dáli už se daly spatřit ohnivé jazyky dalšího znamení. Prošel kolem několika ohňů, které ho zavedly ještě hlouběji do lesa, když tu najednou zničehonic noční klid cosi narušilo. V okolním tichu se začala rozvíjet tesklivá, podivně znějící hudba, ačkoli nikde nebylo vidět žádného hudebníka. Náčelník jen odevzdaně zavrtěl hlavou, božské výmysly dnešní noci na něj začínaly být pomalu přespříliš, raději proto pokračoval rychleji v cestě. Zrovna když už si začínal myslet, že putování nikdy nedojde konce, dovedly ho plamínky k hustému spletenci keřů, uprostřed nějž zel temný průchod dál. Náčelník k němu vykročil, leč hned se zaklením uskočil zpět. Vchod zaplavily hladové plameny a se syčením tancovaly přímo jemu v cestě. Muž byl uvnitř rozpolcen. Něco mu přikazovalo vrhnout se do plamenů, vstříc cti a slávě, ale jeho pud sebezáchovy mu v tom bránil. Sváděl takto několik minut krutý boj sám se sebou, pak letmo vzhlédl k obloze, sevřel rukojeť meče až mu prsty zapraštěly a se zavřenýma očima vkročil do plamenů. V očekávání kruté bolesti ho velmi překvapilo, když ucítil jen slabé zamrazení a když otevřel oči, byl pod lesní klenbou – za plamennou brankou. Ocitl se v jakémsi kruhu, tvořeném z hradby větví a listí – vypadalo to tu jako v nějaké svatyni. Před ním se ze stínů pomalu vynořili tři bohové. „Sám náčelník...“ Přivítal ho Odin. „Dobrá. Nuže ... Jsi připraven na cestu, Vikingu?“ Otázal se hromovým, vážným hlasem. „Ano, jsem.“ Odpověděl po chvilce zaváhání muž. Bůh pokývl hlavou a v rukou se mu cosi objevilo. „Zde vezmi, dar od našeho božského kováře Heimdalla. Štít jež tě bude provázet po celou cestu... Nechť se nikdy hanbou nepokryje, válečníku!“ S těmito slovy mu skvostný štít, lehký, ale pevný jako skála, podal. Náčelník jej vděčně přijal a poté poodstoupil stranou a sledoval jak muži všech tří klanů postupně vcházejí a jsou obdarováváni dalšími štíty. Když dorazil poslední muž ze všech tří klanů, vzal si slovo Thor. „Jsem spokojen s vaší odvahou, odhodláním a nezlomností, válečníci. Tyto vlastnosti určitě budete potřebovat na vašem dlouhém putování, proto dbejte ať se nijak neumenší! A nyní...“ Bohu se objevil v ruce kalich plný krvavě rudé, kalné tekutiny. „napijme se společně, z tohoto poháru, nepřátelské krve – za zdar vaší cesty!“ To řka, podal pohár s úklonou otci, který, poté co v něm smočil rty jej podal Vikingu vedle něj. Takto pohár obešel celý kruh, až Thor dopil poslední kapky krve, které zbývaly. „Děkuji vám, válečníci. Nyní jděte, dopřejte sobě odpočinek, je třeba vyrazit už za úsvitu...“ Tak Thor pravil a pokynutím ruky poslal klany pryč a zanedlouho svatyně v lesním tichu osiřela...
Zavináč
Žádné komentáře:
Okomentovat